Romana
Míjela vysoké stromy, zasněžené ulice a spoustu zvědavých lidí, kteří na ni vrhali tázavé pohledy, proč v lednu běhá po venku jen v letních šatkách a pantoflích. Utíkala za Richiem. Celá zpocená padla na kliku Richardových dveří a zmáčkla zvonek"Ano?" ozval se mužský hlas..
"Richie, to jsem já, Romana." Řekla dívka a otřela si slzy z očí.Za chvíli jí otevřel mladý černovlasý kluk. Měl na sobě otrhané džíny a volnou mikinu. Okamžitě chytil Romanu do pevného obětí. "Romčo, co se stalo?""Ale nic," řekla mladičká dívenka v bělomodrých šatech a botech na podpatkách. "Jen jsem tě potřebovala vidět.""Nelži." Odtáhnul se od ní Richie. "Já vím, že tě něco trápí, ale nechápu, proč mi to nechceš říct.""Jsou to hloupé maličkosti, miláčku. Nechci tě jimi zatěžovat." Usmála se na oko Romana, aby nebylo poznat, že má strach, a dala Richiemu pusu."Ty přece, Romčo, víš, že mi můžeš věřit. Tak mi to řekni.""Ale ne, Ríšo, to nejde. Jednou ti to řeknu, ale dnes ne. Chtěla bych na to přestat myslet a něco podniknout.""Dobře, nechám toho, ale pod podmínkou, že si spolu půjdeme zaplavat do krytého bazénu." Smlouval Richard, chytil Romanu za pás a odvedl ji nahoru do bytu, aby jí mohl uvařit čaj. "A proč máš na sobě vlastně jen šatky, když je venku taková zima?""Zkusila jsem si je a pak jsem se chtěla projít po chodbě, kde je velké zrcadlo, ale zabouchla jsem si klíče." Vysvětlovala Romana, když se klepala zimou u horkého čaje.Richard jí ale nevěřil. Nevěděl proč, ale prostě jí nevěřil. Byla to sice jeho holka, už dva roky spolu chodili, a měl ji rád, ale tohle, co mu tady vykládala, mu nedávalo smysl.
Bylo už docela pozdě večer a Romana už musela odejít. "Otec bude mít strach." Loučila se s Richiem. "Budu muset jít, aby se pak nezlobil.""Dobře, ale zítra se za mnou zase stav, jo?" prosil Richard."Jistě a půjdeme do toho bazénu." Vlepila Romana svému klukovi pusu a utíkala domů.
"Kdes byla?" uslyšela Romana hluboký mužský hlas, když otevřela dveře od bytu. Byl to hlas jejího otce."Já… Tati, promiň. Byla jsem u Richieho." Vysvětlovala vyděšená dívka a klepala se. Nejen zimou, ale taky strachem. Bála se, co bude dál. Tedy spíš už to věděla. Věděla, že teď jí otec začne nadávat a pak ji zmlátí. Věděla to, protože se tak choval pořád. Každý den, každou chvíli, když se mu něco, co Romča dělá, nelíbilo."A ani ses mě nezeptala? Co si vůbec myslíš?! Ty nehorázná děvko! Zakazuju ti se s ním stýkat!" začal křičet otec a pak- udeřil ji. Romana padla k zemi a okamžitě se schovala v rohu místnosti."Tati prosím, nech mě být." Rozplakala se."Cože? Tak já tě mám nechat být?! Tak to tedy ne, holčičko. Ty teď půjdeš pěkně se mnou." Chytl ji otec za ruku a donutil ji, aby se zvedla. Romana pochopila, co po ní otec chce. Tiše přikývla a s pláčem odešla do otcovy ložnice.Sedla si na postel a ruce si položila do klína. Chvíli byl klid, ale pak jen uslyšela otcovi kroky a ztuhla. Blížil se okamžik, který tolik nesnášela."Svlíkni se." řekl otec a zdrhl ze sebe tričko, až se mu vyvalil jeho veliký pupek."Jistě, tati." zašeptala Romana a pomalu si sundávala šatky a Richieho mikinu, kterou jí dnes půjčil..Když se svlékla, stoupla si, aby na ni otec viděl. Zavřela oči a jen tiše doufala, že to vše jednoho dne skončí, že už to nebude pokračovat."A mazej do svýho pokoje" poručil jí otec o něco později. Romana si smutně přehodila oblečení přes své nahé tělo a odešla. Byla poslušná jako malé dítě.
Moniko, pomoc. Já nevím, co mám dělat…" Romana seděla na posteli a v ruce držela mobil."Romanko, to je to tak hrozný?" ozval se tázavý ženský hlas z druhé strany drátu."Jo, je!" rozplakala se Romana a zavřela dveře od pokoje, aby jejich rozhovor náhodou neuslyšel její otec. "Každou chvíli si myslím, že mě chce zabít."
"Romi, proboha! Co ti zase provedl?""On… udělal to znovu. Zase mě znásilnil! V tomhle týdnu je to už po čtvrté…"
"To je idiot! Musíš s tím něco dělat." řekla dívka na konci drátu. Jmenovala se Monika a byla to Romanina nejlepší kámoška.
"Už taky dělám." řekla tiše Romana a prohlídla si svou pravou ruku. Byla zhyzděná..
"Romi…sakra holka, co to děláš? Chceš se zabít? Ty ses zase pořezala, že je to tak?""Jenom trochu." zalhala Romana, aby Moniku uklidnila.
"Jak trochu?! Sakra Romčo, měla bys zavolat na policii…" řekla Monika a zavěsila. Romana si stoupla k oknu a dívala se na zářící hvězdy.
Ale ne moc dlouho, pak totiž znovu zazvonil telefon.
"Prosím?" zeptala se Romana..
"No sláva! Romčo, co s tebou je? Proč jsi nebyla ve škole?"
"Ale Richie, neboj se, nic mi není." usmála se Romana, ale hrozně se lekla, protože slyšela, jak se k ní někdo zezadu blíží. Prudce se otočila a uviděla svého otce.
"S kým to zatraceně mluvíš?" zvedl hlas otec a nastavil svou ruku na pohlavek. Romana okamžitě pochopila, o co tu běží.
"Miláčku, promiň, musím končit. Neboj, mám jen chřipku." řekla do telefonu a zavěsila.
"Kdo to byl?" vrazil jí otec. Měl hrozný výraz, takový zlý a nebezpečný.
"To byl Richie, tati." Zašeptala Romana. Ale místo odpovědi dostala další ránu. A pak ještě jednu. Otec jí dal hned několik ran pěstí. Romana se krčila na zemi a plakala.
"Co sem ti sakra říkal?!" kopl do ní otec pravou nohou. "Tak co sem ti to včera zakázal?!"
"Že… že se s ním nesmím stýkat." Podívala se na otce jeho mladičká dcera, ale musela pohled odvrátit- dělalo jí zle, když sledovala toho psychopata. Mlátil ji pořád- ve dne, v noci… Kdykoli se mu zachtělo."A cos udělala ty?!" hodil po Romaně schoulené v rohu pokoje dřevěnou stoličku..
Když se Romča vzpamatovala z bolesti, odpověděla: "Porušila jsem to."
Otec odešel, ale nezapomněl si do své dcery ještě párkrát kopnout.
"A teď zavolej do školy, že tam zítra nepřijdeš." Vrátil se do pokoje, ale jako úplně jiný člověk. Podal vyděšené Romaně led. "Na, to máš na ty modřiny.""Díky." Prohodila jeho zdrcená dcera a přitlačila si sáček ledu na své čelo."Bolí to hodně?" staral se a pohladil Romanu po vlasech.
"Maminko, promiň mi to, co chci udělat, ale já musím." Stála Romana nad velkým kamenem a plakala. V ruce držela kytičku z obchodu. "Já nevím, co mám dělat. Je na mě hrozně zlý a nedokáže se zkrotit."Pak položila kytku na sníh před náhrobní kámen. "Zítra už tu budu s tebou, mami." Na místním hřbitově trávila Romana hodně času. Ležela zde totiž její matka. Romana ji měla hrozně ráda a hodně si s ní rozuměla. Jenže když jí bylo osm let, maminka se nabourala v autě a havárii nepřežila.
Romča se posadila na promrzlou lavičku a pomyslela si: "Teď už je to přece jedno, jestli se nachladím nebo ne…" a zapřemýšlela, jaký byl den, když se dozvěděla, co se mámě stalo.
Byla slunná neděle a Romanka měla závody v gymnastice, kterou tenkrát dělala dost aktivně. Jenže maminka měla školní výlet, byla totiž učitelka. Romča to oplakala. Chtěla mít na svých závodech jak tatínka, tak i maminku. Tenkrát byl Arnošt, její táta, ještě v pořádku."Romanko, neplač, máma nemůže přijet, ale sem tady aspoň já, ne?" pohladil svou dcerku otec."Ale já ji tady chci!" řekla Romana rozhodně a pořádně si dupla nohou. Pak zkřížila ruce na hrudníku a zkřivila obličej.
"Tak se nezlob. Máma prostě jedny tvoje závody vynechá. Natočíme jí to na kameru, jo?""Ne! Zakřičela uražená holka. "Já to schválně pokazím."
"Tak já jí zavolám a domluvím se s ní, jestli to stihne." Vymýšlel otec. Romana byla v té době dost rozmazlená, ale nikdo by na ni nevztáhl ruku. Ani on.
"Tak jo, ale chci s ní mluvit já." Odsekla dívenka a vytrhla tátovi mobil z ruky.
"Tů, tů…Prosím? Arnošte? Co potřebuješ?" ozvalo se z telefonu
"Ahoj mami!".
"Jé! Ahojky, zlatíčko. Tak jak ti to jde?"
"Maminko já nechci závodit…" rozplakala se Romanka.
"Ale proč, miláčku?" starala se maminka.
"Já chci, abys tu byla taky. Prosím, přijeď."
Tenkrát by pro Romanu máma udělala cokoli. Takže nebylo k podivu, že svěřila děti své kolegyni a vydala se na závody. Ale studená mlha by se dala krájet. Auto jelo po silnici, která nebyla moc dobře vidět a kolísalo sem a tam.
"Tů,Tů." Zazvonil mámě telefon. Volala Romanka.
"Už půjdu. Asi za pět minut. Kdy tu budeš?"
"Miláčku, neboj, už tam budu." Ujistila dcerku maminka a šlápla na pedál. Jenže auto dostalo v zatáčce smyk a sjelo z cesty. Napálilo do stromu. Maminka na místě umřela.
"Promiň, maminko. Já jsem byla malá a nerozumná. Mám tě ráda. Nechtěla jsem tě zabít. Tedy skoro zabít…" zvedla se z lavičky Romana a pomalu odcházela ze hřbitova.
"Romano. Kde jsi byla?" křičel otec už u vchodových dveří..
"Tati, promiň. Já jsem byla.. byla…" koktala Romča a nevěděla, jestli má říct pravdu. Její táta nebyl rád, že tam chodí. Nechtěl, aby ji tam někdo viděl, ba dokonce slyšel. Uvědomoval si, že by za své činy musel do vězení."Kde? Tak sakra mluv!"
"Na hřbitově."
Otec nic neřekl. Jen k ní přistoupil blíž a do ruky vzal žehlící prkno. Napřáhl se a udeřil ji. Romana vykřikla.
"Zapomněla jsi, že máš vyžehlit prádlo? Co si o sobě ty krávo myslíš?!" Řval a mlátil ji, jako by ani nevěděl, že je to jeho dcera. Pak přestal. Odhodil prkno na zem a ustoupil. Pochopil, že to přehnal. Romana se křečovitě svíjela na zemi a z nosu, pusy a hlavy jí tekla krev..
"Jsi takovej hajzl, tati. Hajzl!" zašeptala.
"Cos to řekla?" chytl ji za ruku a táhl do koupelny. Pustil vodu a párkrát do ní ponořil Romaninu hlavu. "Cos to řekla? Co si o sobě sakra myslíš? Jsi obyčejná psychopatka!"
"To spíš ty!" vykřikla Romana.
Pak ji zavedl do pokoje a zavřel ji tam.
Když se za pár minut vrátil, Romana si otírala krev na oblečení a těle. "Jsi nevděčná děvka! To si říkáš má dcera?" zařval na ni.
"Kdybych mohla, odejdu a tvá dcera nebudu. Radši bych bydlela na ulici, než mít tvoje příjmení." Řekla rozhodně Romana.
"Takže to si jako koleduješ o další trest, jo?" shodil ji otec na postel..
"Nech mě! Já už se tě nebojím. Jsi jen opilec a patříš do kriminálu!" plivla mu Romča do obličeje.
To už na otce bylo moc. "Svlíkni se! Dělej!"
Neprotestovala. Byl to poslední úkol, který po ní otec chtěl. Zítra bude dobře, uklidňovala se Romana a ani nevnímala, že už otec odešel.
Brzo ráno Romana vstala a oblékla si své oblíbené tričko, kalhoty a vlasy si sepnula ozdobnou sponou. Hrdě vyrazila k mostu na řece. Pomalu si stoupla na zábradlí a zavřela oči. Vnímala lehký vánek a sem tam zakrákání kosa nebo vrány. Přelezla zábradlí a zakřičela: "Maminko, jdu za tebou! Ptáci, řekněte Richiemu, že jsem ho milovala a mým přátelům, že mi budou chybět. Sbohem, milovaný světe."
Voda tiše zažbluňkala a po chvíli ustalo i vynořování bublinek. Na hladinu vyplul černý šáteček. Ten od maminky.
"Romano? Dělej! Pojď sem!" zařval otec a dobelhal se do kuchyně. "Romano! Copak jsi hluchá?"
Nedovolal se. Jen na stolku u Romčiny postele našel vzkaz: "I když jsi byl tak zlý, měla jsem tě ráda. Navždy sbohem, tatínku. Musela jsem si vybrat. Ty nebo máma. Bylo jasné, že to takhle skončí. Až tohle budeš číst, už nejspíš budu s maminkou. Nehledej mě. Už mi stejně nepomůžeš. Romana."
Lístek mu vypadl z ruky. "Bože, to ne…" zašeptal a schoulil se na zemi. Byla to jeho chyba, jen jeho.
:((
(Miro, 19. 12. 2008 15:54)