Neumírej
Jako vždycky kráčím do školy, kde už to znám jako své boty.Konečně je konec roku a já už tam chodím spíš jen pro formu.Denně čtyři hodiny prokecané s učiteli o pázdninách a o takových těch klasických věcech jako každy rok.Prostě normálka.
Aspoň už jsou uzavřené známky, pohoda klídek a tabáček.Je to mazec, jak zase další rok na střední utekl.Pamatuju se, když jsem poprvé vstoupila do té třídy, kde každý na každého vystrašeně zíral.Jo, to byly začátky.
Cestou domů spatřím mladého kluka za volantem, jak se snaží zařadit a jeho instruktor se nad tím podivuje.Přijde mi to hrozně směšné, když auto udělá ten bláznivý rachot.Neudržím se a přímo na cestě se rozřehtám.Ještě že nejdu sama, ale s kámoškou, protože bych musela vypadat jako úplný blázen.Z toho veselí mě zase chytí ten hrozný kašel, který trvá už asi měsíc, ale co.Pořád jsem nachlazená.Téměř celý rok smrkám a občas i kašlu.Úplná pohoda, zvykla sem si.Jen ti lidi na ulici civí, jak by vidělí poprvé v životě někoho trochu uslzeného.No bože.Já jsem si zvykla.Každý si zvykne.No a ten kluk si zvykne taky.Řidičák si samozřejmě míním udělat, ale nějakou dobu s tím ještě počkám.
Cupitám rychle domů a praštím tu poloprázdnou tašku do kouta.Oběd do sebe naházím, jak táta pytel brambor do sklepa.No jo, ještě nádobí.V tom už mám praxi, je to rychlovka.Zabalit peněženku, klíče, mobil, kapesníčky a můžu vyrazit za svým zlatíčkem.Cesta trvá pouhých 10 minut rychlou chůzí, ale připadá mi to jako věčnost než se celá upocená dopotácím k jejich nedávno renovovanému baráčku s velkou zahradou, i když malým množstvím pokojů.U nového posezení, které si pořídili nedávno v OBI, si posedávají ma,ča s taťkou.Hlasitě pozdravím a úsměv s jejich pozdravem je mi odplatou.,,Ahoj zlato!´´ líbá mě Martínek.,,Ajoj,´´ obejmu si ho, jako bychom se neviděli roky a ne jeden pouhý den.,,Jdeme nahoru,´´ mrkne potutelně.Jsem tedy zvědavá, co mě tu může čekat...Vcházím...Od dveří je k jeho rozdělenému králoství od sestřiného trochu delší cesta.Za sedačkou, která určuje polovinu pokoje, je stůl.Na něm jídlo, svíčka a víno.Na stropě červená srdíčka a zastřené žaluzie, takže je tu vážně příjemna stmosféra.V tu chvíli se mi z toho překvapení začínají kutálet slzy. Jak já ho miluji!!! Proč to nejde říct jinak?,,Zlato,´´ přešlápnu. ,,Miluju tě, lásko. A chci ti dokazovat jak moc. pořád!´´
Musím zakrýt slzy, abych nevypadala, že mě to tak moc dojalo, i když on ví, že jo, ty potůčky zahlédl sám. Ta naše láska sálá na dálku, museli jsme nakazit široké okolí. Víme, kdy ten druhý chce říct ano či ne, kdy se mu něco nelíbí, a to všechno beze slov. Jsme nerozlučná dvojka, tak snad nám to vydrží navždy. Má připravený i film. Stihneme ho zhlédnout a nejen to. Také perfektní milování. Krásné jako vždy. Jeho doteky, ruce a rty všude, kde si to člověk může jen představit. Dnes bylo naše milování jemné a romantické. Přesně vystihl, na co budu mít chuť. Někdy totiž toužím po vášnivém objetí. Domů jdu unavená, zevěšená na jeho hrudníku, ale tak hrozně šťastná. Ostatně jako vždy, když jsme spolu. Loučení nebere konce. Každý polibek je poslední, každé pa už nás odlučuje a přitom se vždycky vrátíme a znovu ujistíme o naší lásce. Škoda, že se zítra neuvidíme. Vždycky jsme spolu, ale zítra to prostě nejde, protože chce dělat s autem a já si chci dočíst knížečku. Pravda, šlo by to skloubit, ale ta chvilička bez vzájemných pohledů určitě prospěje. Už teď se na něj těším!
Hrůza. V neděli se vzbudím už v půl osmé, což je velmi nezvyklé na moje poměry. Protáhnu se a chci si dojít na záchod, když mě zase popadne ten hrozný kašel. Dusím se, až pomalu ztrácím kontrolu a padám na zem. Tím přilákám celou rozespalou rodinu. ,,Co vyvádíš?´´zívá máma. Nemůžu ani mluvit. ,,No vidím to tak, že si zajdeš k doktorce. Výjimečně půjdeš ze školy dřív, ať to stihneš.´´.,,No asi bych měla, když mi nezabral žádný sirup. A ve škole se stejně neučíme,´´ konečně vykřtusím s velkými potížemi. ,,Je to hrůza, a samo o sobě to určitě není.´´Epizodka a divadlo v jednom skončilo. Baruška dokuckala a zbytek se odebral zpátky spinkat. Aspoň mám čas na net. Tak se prostě loudám bytem a v poledne konečně vylezu na sluníčko chytit další bronz, jelikož mi hodně sluší. Venku je celý barák. A že je to celkem hafo lidí, ještě když ty děti udělají tolik kraválu. Ale mám je ráda. Malujeme si na kachličky a hezky se u toho nasmějeme. Občas si ponosím Matýska. On je tak nádherný, takový bobek. I když mě pořád slintá, je to prostě bezva mimčo. Jako nejšťastnější člověk večer usínám a to ještě s mobilem v ruce, kde mi před chvílí přišla SMSka: ZLATO,STYSKA SE MI,TESIM SE NA ZITREK.LIBAM,MARTINEK,MT.
Hned v poledne usednu do čekárny dětské doktorky u nás na vesnici a čekám, až si vyřeší své problémy všichni přede mnou. Z ordinace vyleze prvně mladá rómka s dvěma kloučky. Po ní jde do ,,vosího hnízda,, kluk s korzetem a jak slyším přes tenké zdi budovy, měl nějakou havárii. No a konečně jde poslední pacient - malý klučina s tátou. Trápí ho kašel, jak zase slyším. To se usměju. Nejsem sama. No a pak jdu já. ,,Dobrý den,´´ pozdravím sestřičku i doktorku. ,,Dobrý,´´usmějí se obě. ..Tak co nás trápí, Baruško?´´ táže se doktorka. ,,Už asi měsíc kašlu. Měla jsem už sirup i kapky, ale nepomohlo to.´´ ,,Svleč se do půl těla.´´ Shodím ze sebe tričko a paní doktorka mě poslouchá. ,,No, Baruš, moc se mi to nelíbí. Je něco na plicích. Zajdeš si zítra na rentgen, a pak se mi přijdeš i s výsledky ukázat.´´ ,,Aha, myslela jsem, že je to obyčejný kašel. Trápí mě to celý rok a rýma?To ani nemluvě.´´ ,,To asi nebude obyčejný kašel, ale uvidíme, nechci hned dělat ukvapené závěry.´´řekne trochu zamyšleně paní doktorka. ,,Tak dobře. Zítra ste tu stejně jako dneska, že?´´ ,,Ano. A prosím tě, aby přišel i někdo z rodičů.´´ ,,Proč?Paní doktorko, už si přece můžu přijít sama, ne?´´ ,,Potřebovala bych s nimi o něčem mluvit, něco probrat. Dlouho jsi tu nebyla, byla jsi zdravá jako řípa, tak proto.´´ ,,Aha. No dobře. Tak naschle.´´ No tak se snad do prázdnin uzdravím. Asi se mi to usadilo na plicích. No tak dostanu nějaká antibiotika a bude to za chvíli ok. Hned, když přijdu domů, se mě taťka ptá, jak jsem dopadla. Všechno mu řeknu, a on rozhodne, že zajedeme na rentgen ještě dnes a zítra jenom k doktorce, ať je to jednodušší. Rychle nadatluju Martínkovi SMSku, ať přijde později, protože jedu na rentgen. Není to tak nepříjemné, jak jsem si myslela. Postaví mě téměř svlečenou před jakousi mašinu, která ve mně cosi fotí. Na snímku nevidím vůbec nic, taky nestuduju zdrávku. Odpoledne jsme s Martínkem u nás a hrajem Dostihy a sázky. Je to sranda. Zabralo nám to celé odpoledne, ael vůbec toho nelitujeme. Můžeme spolu dělat cokoliv a vždycky nás to bude bavit. Hlavně, že cítíme vzájemnou přítomnost. Poslední dobou jsem tak šťastná, že ani nevím, jestli to za chvíli unesu.
Mamča se slituje a nechá mě doma. Celý školní rok jsem nezanedbala ani jednu hodinu. Ale teď už je to jedno. Proč tam chodit zbytečně, když mám důvod, že jdu dneska k doktorce. mamka si vzala volno, aby tam mohla se mnou. vstoupíme do ordinace ihned, jak nás ty dvě sudičky zahlédnou, změní úsměv na ustrašený výraz, či co. Jeden blbý kašel. Citlivky. Doktorka se na snímky podívá a jenom kývá hlavou. Otevře pusu a chce něco říci, ale předtím mě poprosí:,, Mohla bys počkat na mamku venku?" ,,V čekárně?"domnívám se. ,,Ne, venku." ,,Tak snad můžu taky něco vědět." ,,Není to tak jednoduché,"přestávám té osobě rozumět. ,,Naschle,"odcházím i přes to s úsměvem. No a už jsem za dveřmi. Co jí může chtít říct, na co já nemám právo? nějaké divné. Ale mě se to asi týká, jelikož tam šla se mnou. Nejsem přece malá, měla bych to vědět taky....
Mamča vyleze po půl hodině a má kruhy pod očima. Je vidět, že brečela. ,,Barčo, zajedeme pro antibiotika do lékarny." ,,A to mi nemohla říct doktorka sama, jo?" ,,A nesmíš na slunko a máš ležet," jako by neslyšela moji otázku. vyzvedneme si léky a doma mi máma vážně rozestele, nachystá antibiotika, pyžamo a po té tabletce jsem najednou slabá... Úplně slabá. Prostě usnu odpoledne, kdy je venku tak hezky a svítí sluníčko a já nemůžu...
Probudím se asi v šest. V pokoji jsou pootevřené dveře. Chci si zajít na záchod, když zaslechnu někoho v bytě. Venku hezky a oni jsou doma? Slyším vzlykat mamku... Povylezu trošku, abych i viděla. V obýváku jsou rodiče a i Martínek. Srdíčko se mi rozskočí. Chci tam vstoupit, abych mu mohla dát konečně pusinku, když vidím, že nebrečí jen máma!!! To mě teda zarazí. Schovám se. Co se mohlo stát? Snad nikdo v rodině nezemřel! Ta představa je mi nepříjemná a vhání mi do očí slzy. ,,Copak jí tohle můžeme říct?"táže se mamka a zase si otírá slzy. ,,Miluju jí. Proč zrovna ona. Řekněte," posadí se můj Martínek na pohovku vedle mamky a vzlyká. O kom mluví? O mně??? Nikdy jsem neviděla brečet taťku. Toho mého tvrdého otce. Nikdy, a teď? Stojí nad nimi a polyká z posledních sil.
,,Našel jsem konečně někoho, koho chci na celý život a... Řekla vám aspoň doktorka - zní to hloupě - ale kolik jí ještě zbývá života?" ,,Řekla, že tuberkolóza může jednoho usmrtit dřív a druhého později..." znovu se vysmrká. ,,Navíc... Má to v sobě už dlouho a teprve teď se to projevilo. Nedá se s tím už nic dělat. Za prvé musí do izolace, aby někoho nenakazila a za druhé... Může tu být den, dva, týden, měsíc, rok ale i roky... nikdo neví. A do té izolace... Musíme ji odvézt ještě dnes. Doktorka slíbila zajistit jí nejlepší pokoj." Znovu všichni spustí hrozný křik. ,,Nemůžu bez ní žít," začne křičet Martin a já už nevydržím. Se slzami v očích vylezu z úkrytu, abych se postavila do prostřed obýváku.... ,,Umírám,"hlesnu.